Slovo alchymista vnutí člověku představu o nepříliš důvěryhodném až směšném chlapíkovi, snažícím se na dvoře císaře Rudolfa II. vyrobit zlato ze švestek, zhmotnit tmu či rozbít kladivem atom olova. Dnes označována za pavědu, kdysi dávno velmi vážná snaha přeměnit levné kovy v kovy drahé a připravit zázračný elixír nesmrtelnosti.
Byly to cíle, na které si my dnes netroufáme, tehdejší mistři je však brali jako naprostou samozřejmost. Stále více neúspěchů ale vyvolávalo stále více kritiky zatracující alchymii jako nikam nevedoucí pošetilost. Trvalo však velmi dlouho, než se moderní vědě podařilo tuto mysteriózní nauku zcela nahradit. Přestože řada mistrů promarnila svůj život a majetek honbou za iluzí, prokázali nám dobrou službu. Objevili mnoho užitečných látek a vypracovali řadu postupů, které moderní chemie užívá i dnes. A také ukázali, kudy cesta nevede.
Co je vlastněalchymie? Definovat by se dala takto:Alchymie bylo umění jak oddělit část vesmíru od existence včase a dosáhnout zdokonalení této části, což je zlato pro kovy, pro člověka dlouhověkost a potom nesmrtelnost. Zdokonalení hmoty se hledalo působením přípravků (kámen mudrců pro kovy, elixír života pro lidi), zatímco duchovní osvícení plynulo zjisté formy vnitřního odkrytí.
Alchymie vsobě spojovala jak praktické postupy, tak velkou dávku mystiky, astrologie, ale i třeba kabaly. Alchymista byl obvykle velmi zbožný, sledoval přírodní procesy a snažil se je napodobit. Na rozdíl od moderní chemie, kde se hledí dopředu a odhaluje se to, co lidstvo teprve nezná, alchymisté byli zahleděni do minulosti, protože věřili, že umění alchymie je dar boží a vybraní jedinci jej kdysi dávno znali. Jejich snahou bylo toto Umění pouze znovuobjevit. Za zakladatele alchymie se považuje řecký bůh Hermes (odtud hermetismus), autor tajemné Smaragdové desky, ve které je „vše podstatné zapsáno“. O zásluhy na položení základního kamene alchymie se však hlásí rovněž Mojžíš, který údajně dostal znalost darem od Boha a byl poté mimo jiné schopen rozpustit a zničit i zlaté tele. Od něj se nauce naučili další vybraní.
Jako epicentra vzniku alchymie jsou známyČína, odkud se rozšířila i do Indie, apotom starověký Egypt, odkud putovala do Řecka. Díky Arabům byla středověká Evropa seznámena se znalostmi nauky ze všech koutů tehdy známého světa. Pojem alchymie (alchymia) vznikl polatinštěním arabského výrazu al-kímijá, což značí arabský člen al- a kombinaciřeckých a egyptských slov, zahrnující svým významem černou barvu a slévání.
Vpopředí zájmu alchymistů bylo především dosažení nesmrtelnosti, a to zejména vČíně. Snahou zdejších mistrů bylo připravit zázračný elixír, jenž by toto umožňoval. Vzniklo nespočet legend a příběhů o nesmrtelných, kteří pronikli do tajemství přípravy elixíru. Praktických výsledků však čínští alchymisté dosáhli vjiných oblastech – vmetalurgii a vojenství. Znám je hlavně jejich přínosobjevem střelného prachu.
VEvropě se alchymisté zaměřovali více na práci skovy, neboť právě zde se nabízel ekonomický potenciál. Po dlouhá staletí panovala víra, že existuje pouze sedm kovů, tzn. stejně jako tehdy známých planet. Každému z kovů byla přiřazena jedna „planeta“ – zlatu připadlo pochopitelně Slunce, stříbru Měsíc, mědi Venuše, rtuti Merkur, železu Mars, cínu Jupiter a olovu Saturn. Věřilo se, že kovy se rodí vnitru země pod vlivem příslušných planet, zrají, čili samovolně transmutují. Za nejméně zralý kov bylo považováno olovo, jež přechází vcín atd., nejzralejší a dokonalý kov, jak jinak, zlato. Proces zrání kovů trvá samozřejmě celou věčnost a cílem alchymistů bylo tento proces urychlit. Ktomu měl sloužit Kámen mudrců, který lze tedy chápat jako jakýsi katalyzátor procesu.
Vymýšlely se rovněž postupy, jak získat základní složky hmoty a znich pak rovnou připravit hotový kov. Ktomu však byla nutná znalost složení hmoty. O množství představ nebyla nouze, některé se vzájemně doplňovaly, jiné si konkurovaly. Teorie blízká současnému pojetí byla známa již ve starém Řecku, totiž atomismus. Jiná škola reprezentovaná „těžkou váhou“ tehdejší filozofie Aristotelem prosazovala teorii živlů, ježto zatlačila názory atomistů na dvě tisíciletí do pozadí. Spočívala v představě, že existují čtyři základní prvky neboli elementy, znichž je hmota složená. Šlo o dobře známé živly Oheň, Voda, Vzduch a Země, které jsou dále složené ztzv. Pralátky, základní materie bez jakýchkoliv vlastností, a kombinace kvalit (suchý, vlhký, horký, chladný), které dávají konečnou podobu základního elementu (např. Oheň = Pralátka + suchá a horká kvalita).
Varabském světě se později rozvinula „Teorie rtuti a síry“, postavená na víře, že látky jsou vlastně kombinací různých druhů rtuti a síry. Ovšem nezaměňovat se skutečnými prvky, mluvilo se o „filozofické rtuti“ a „filozofické síře“. Německý lékař von Hohenheim, známý spíš pod jménem Paracelsus, prosazoval „Theorii tria prima“ (teorii třech principů), kdy ke „rtuti“ a „síře“ patří ještě „sůl“. Teorie vycházela zpozorovánídějů při metalurgickém procesu, kde kromě tekutosti (rtuť) a zápachu (síra) lze vidět i strusku (sůl). Různé teorie spolu soupeřily o místo na slunci, až postupem času vykvasily do moderních atomistických představ. Dnes sice máme jasnější znalosti o skladbě hmoty, ještě ale není pátrání u konce. Vpodzemních obřích urychlovačích částic se stále hledají odpovědi na mnoho otázek.
Vraťme se ale zpět kprocesu transmutace neboli Opus Magnum“ (Velké dílo) a jeho tajemnému katalyzátoru Lapis Philosophorum (Kámen mudrců). Dnes už víme, že transmutace skutečně možná je, ale pouze pomocí jaderných reakcí, kdy lze získat radioaktivní zlato spoločasem rozpadu ve zlomcích sekund. Díky vysokým nákladům spojeným spřípravou takového experimentu ale rozhodně nemá jiný než akademický význam. Dávní mistři však žili vjiných podmínkách a úroveň tehdejších znalostí chemických procesů jim umožňovala věřit, že transmutace je ekonomicky výhodná a možná, jen je třeba najít ten správný recept.
Jako důkaz možnosti transmutace a motivací kdalšímu úsilí posloužily i „kouzelné modré studánky“, do kterých když se ponořil železný hřebík, byl vytažen hřebík měděný. Ve skutečnosti se jedná o jednoduchou oxidačně-redukční reakci mezi železem a modrou skalicí. Železo se v roztoku modré skalice (pentahydrát síranu měďnatého) oxiduje a vzniká síran železnatý (hydrát je znám jako zelená skalice). Naproti tomu měďnatý ion se redukuje na čistou měď.
Pokud je možné takto jednoduše „transmutovat“ železo na měď, proč ne třebaolovo na zlato? Ktomu už však byl potřeba silnější kalibr. Připravit znedokonalého kovu kov dokonalý bylo možné použitím „ještě dokonalejšího“ preparátu. Kámen mudrců měl červenou barvu, obvykle nadrcen na jemný prášek. Na závěr procesu transmutace se tento zázrak přisypal do nádoby a daroval své „naddokonalé vlastnosti“ nedokonalým látkám a způsobil vznik vysněného produktu. Kdo „znal“ recept na přípravu kamene, raději položil život, než aby ho vyzradil.
Staletí pátrání a stále bez výsledků. Je jasné, jakou živnou půdu měli vtakových dobách nejrůznější podvodníci. Triků, jak napálit důvěřivce a náramně zbohatnout, bylo vymyšleno mnoho. Nejčastěji se pracovalo styglíky sdvojitým dnem, kam se zlato ukrývalo a po efektním provedení transmutace zapoužití tajemného červeného prášku byli mnozí šlechtici ochotni vydržovat na svém dvoře „pravé mistry“ svidinou obrovských zisků. Nejeden takový umělec skončil na šibenici. Častokrát se do zlata přimíchávaly jiné kovy, zejména stříbro a měď, které do určitého obsahu tolik neovlivní vzhled a slitina stále vypadá jako zlato. Díky takovýmto praktikám byla alchymie dokonce několikrát postavena mimo zákon, neboť docházelo ke znehodnocování měny. Takových „byznysmenů“ jako byl např. magistr Kelly, bylo nespočet.
Když už jsme u těch jmen, zmiňme jich více. Protože alchymie byla odjakživa pevně spojena sfilozofií, dají se za alchymisty považovat už staří řečtí filozofové, např. již zmíněný Aristoteles nebo Démokritos, stoupenci odlišných teorií hmoty (živly, atomismus). Zarabského světa uveďme alespoň ar-Rázího, který se pokusil o první rozdělení chemikálií do kategorií (rozdělil je na duchy, těla, kameny, vitrioly, boraxy a soli). Známé je samozřejmě jméno Paracelsus, dalšího přispěvatele kteoriím hmoty, který se zasadil zejména o používání chemických preparátů vlékařství, a položil tak základy tzv. chemiatrie.
Za vrchol evropské alchymie je považovánoobdobí vlády císaře Rudolfa II. (zemř. 1612.), velkého podporovatele této nauky. Na dvoře panovníka, vPraze, se vystřídalo mnoho alchymistů – vážných adeptů Umění i šarlatánů. Nějakou dobu zde působil nám již notoricky známý Edward Kelly nebo John Dee. Již od poloviny 16. století se však alchymie stále více vyvíjela k větší exaktnosti a měla nakročeno do podoby moderní chemie. Za zmínku určitě stojí zástupce takových alchymistů-vědců fyzik a chemik Robert Boyle a zazní i možná překvapivě jméno Isaaca Newtona, slavného fyzika a matematika, ale rovněž alchymisty, jenž se ve svém laboratoriu věnoval především studiu antimonu. I on pracoval ve stínu tehdejších alchymistických teorií a dogmat. Asi málokdo tuší, že stoupencem tajemné nauky byl i J.W. Goethe, slavný prozaik a básník přelomu 18. a 19. století, ale také přírodovědec a nadšenec spíše romantického pojetí alchymie.
Problém alchymistů obecně byla velká míra dogmatismu, která je svazovala. Odmítali např. přijmout do rodiny kovů antimon a zinek, i když byly známé a používané velmi dlouho. Důvod byl prostý - neměli dostatek planet, které by novým kovům přiřadili, což dosti nabourávalo jejich zažité představy. Ať už ale na alchymisty nahlížíme jakkoliv pochybovačně, vděčíme jim za vypracování dodnes běžně užívaných metod izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace) a za objev mnoha látek. Již koncem 12. století znali řadu prvků (síru, rtuť, uhlík, měď, železo, cín, stříbro, zlato a další). Objevili i základní kyseliny, např. kyselinu sírovou (aqua vitriolis), chlorovodíkovou (aqua salis), dusičnou (aqua fortis) a také lučavku královskou (aqua regia), a dále některé soli (kamenec, salmiak). Alchymistům by tedy za jejich dvoutisíciletou mravenčí práci přecejen příslušela alespoň trocha respektu a uznání.
Kámen mudrců
Včasto šifrovaných a nejasných alchymických textech se o ingrediencích pro přípravu Kamene mudrců moc nedozvíme. Vycházelo se často ze rtuti a síry nebo olova. Ať už bylo složení reaktantů jakékoliv, měl správný proces přípravy projít následujícími fázemi: Zaprvé proces černání (nigredo), kdy šlo o to „umrtvit“ hmotu, aby mohla povstat nově zrozená. Procesu se také říkalo putrefakce neboli hnití. Následovala fáze tzv. pavího chvostu, kdy směs hrála mnoha barvami. Poté přimícháním vhodných ingrediencí nastává bělení (albedo), poté fáze žlucení (citrinitas) a konečně fáze červenání (rubedo) za vzniku Kamene mudrců.
Elixír nesmrtelnosti
Základem složení prvních elixírů dle čínských receptur bylo asi toto: rtuť, cín, sulfid arsenitý, oxid arsenitý, mušle ústřic, uhličitan olovnatý. Složení více než výmluvné sléčivými účinky nanejvýš pochybnými. Ale přesvědčení o správnosti zvolených ingrediencí bylo pevné, viz jeden čínský text, popisující proces transformace vnesmrtelné.
„Jestliže poté, co pozřeš elixír, tě tvář a tělo svědí, jako by po něm lezl hmyz, tvé ruce a nohy se potí po kapkách, jestliže nemůžeš vystát vůni jídla a nemůžeš ho udržet poté, cos ho snědl, jestliže cítíš slabost ve čtyřech údech, silně tě bolí hlava či žaludek, nebuď vystrašen. Všechny tyto projevy jsou důkazem toho, že elixír úspěšně rozptyluje tvoje skryté neduhy.“
Autor: Ing. Martin Pém, martin.pem@synthesia.eu
