Mnozí si pøi slovì alchymie moná vybaví film Císaøùv pekaø, dílo bohuel velmi poplatné dobì, a jeho karikaturu nauky, která provázela lidstvo pøiblinì dvì tisíciletí a zanechala øadu otázek. Na mnohé se dodnes hledá odpovìï. Nemáme ani spoleènou definici, na ní by se vichni odborníci shodli. Co vechno mùeme pod alchymii vlastnì zahrnout, kdy jsou hranice této nauky spí mlhavé?
Obraz alchymie je jetì komplikovanìjí, ne se zdá, protoe se objevila na rùzných místech a procházela rùzným vývojem. Bývala povaována za vìdu pravda, doprovázel ji podvod, ale to je zvlátní kapitola. Obvykle se pohled na alchymii zuuje na pøedstavu transmutace, promìny obecných kovù v drahé, jako je zlato, chemickou nebo metalurgickou cestou, èasto kombinací obou. Víme, e to nejde, jen jadernou syntézou, ale to døívìjí alchymisté nemohli tuit. Mìli vak teorie, které monost transmutace pøipoutìly. Tak proè to nezkusit? Trvalo skoro ta dvì tisíciletí, ne se ukázalo, e je to slepá ulièka.
Pøedstavme si hostinec, kam pøijídí starý mu na mule. Nic mimoøádného, ale on to zvíøe sbalí do rulièky a zastrèí do nìjaké trubky jako list papíru. Odpoèinutý pak na ploché zvíøe plivne, to se vrátí do pùvodního tvaru a mu zase odjídí. A to jetì nevíme, e mula prý urazí deset tisíc mil dennì! Dnes je to ponìkud zaráející pøedstava, ve staré Èínì ale vùbec ne. Staøíkem byl Èang Kuo-lao, jeden z osmi Nesmrtelných, a snad ani nepøekvapí, e byl prý pùvodnì bílý netopýr, který se zmìnil v èlovìka. Nesmrtelného.
V Èínì se vìøilo na existenci nesmrtelných jedincù, osm bylo hlavních, pak byli obyèejní, a o ty nám jde. Jak se stát nesmrtelným? Návod známe, roku 133 pø. n. l. ho sdìlil èínskému císaøi alchymista Li ao-ün. Ve zkratce je nutno vyvolat jisté duchy a s jejich pomocí promìnit rumìlku ve zlato. Pokud se pak pouívají na jídlo a nápoje nádoby právì z umìlého zlata, ivot se prodlouí a mùe pøejít v nesmrtelnost.
Stát se mistrem Umìní
Zlato tedy bylo cestou k nesmrtelnosti, jene Èíòané ho poadovali umìle vyrobené. Proè zrovna zlato? Bylo pokládáno za nesmrtelný kov, co vysvìtlíme. Po celé vìky kovy v nitru zemì ily a postupnì zrály od nejhorích a po ty nejkvalitnìjí, tedy zlato. Nesmrtelné bylo proto, e na rozdíl od ostatních kovù nepodléhalo zkáze, nedalo se znièit. elezo zrezaví, mìï se pokrývá mìdìnkou... jen zlato vzdorovalo ohni a vem chemikáliím (to platilo a do zaèátku 14. století v Evropì, kdy se objevila luèavka královská, smìs kyseliny dusièné a chlorovodíkové, která zlato rozpoutí).
A kdy je tedy zlato nesmrtelné, nemohlo by nìjak prodlouit ivot? Evropa uvaovala stejnì jako kdysi Èíòané, jen pouívala pravé zlato. Jeho vhodný roztok byl aurum potabile, poivatelné zlato, a opravdu se vìøilo v jeho zázraèný úèinek. Nebyl, pro nás je ale zajímavý postøeh, e v alchymii nelo jen o zlato jako zdroj bohatství, ale také o léèení. Jetì se k tomu vrátíme.
Pøedstava rození a zrání kovù v zemi ila jetì v 17. století a byla nápovìdou. V pøírodì to prý takto probíhá, jen nepochybnì nesmírnì pomalu. Alchymisté chtìli proces urychlit, aby byl prakticky pouitelný. Kdy zaèalo hlubinné dolování, ukázalo se, e èím se dostali hloubìji, tím vyí teplotu zaznamenali. Plynulo z toho, e zlato bude nutné vyrábìt pøi vyích, ne-li vysokých teplotách. A tak nejen metalurgové, ale i alchymisté vynikli v konstrukci nejrùznìjích pecí.
Nicménì poøád to nelo, bohatství se neobjevovalo a ivot byl krátký. A tady u napovìdìl zmínìný èínský alchymista, kdy si nejdøív povolal na pomoc duchy. e by se zázrak transmutace mohl uskuteènit s nadpøirozenou intervencí? V køesanské Evropì byla alchymie oznaèována jako donum Dei, dar Boí. Jen ten, komu se ho dostane, se mùe stát pravým mistrem Umìní, jak se alchymisté sami oznaèovali, tedy ti, kteøí se povaovali za pravé. Pomineme, e není moc moností, jak toho pravého poznat, nemluvì o tom, e u vùbec nevíme, jak Boího obdarování dosáhnout.
Nemá planetu, nejsi kov
V Evropì se vak alchymie objevila úplnì nejpozdìji. Dávno pøedtím se nezávisle na Èínì vyskytla jetì v Egyptì, zhruba ve stejnou dobu na pøelomu letopoètu.
Doívala tu stará kultura, souèasnì po výbojích Alexandra Makedonského doplnìná øeckou, take se píe o helénistické kultuøe. Egypt poskytl pozoruhodné øemeslné dovednosti, Øecko zase teorii. Egypané dokázali znamenitì napodobovat drahé kovy, øeètí pøírodní filozofové dodali teorii sloení hmoty, co je podstatné, protoe zdùvodnili, proè je transmutace moný proces. Podle teorie obvykle nazývané aristotelská (podle Aristotela ze Stageiry, ijícího v letech 384322 pø. n. l.) mìla být vechna hmota sloena ze ètveøice elementù: vody, ohnì, zemì a vzduchu. Podstatné bylo, e tyto elementy prý mohly pøecházet jeden v druhý, a kdy se to stávalo, projevovalo se to zmìnou hmoty. Proto probíhá na Zemi neustálá zmìna. A jestlie se vechno mìní, platí to i pro kovy, take proè to nezkusit nìjak umìle?
Soudí se, e tenhle argument a k tomu výteèné egyptské napodobeniny drahých kovù vedly k èemusi, co bývá oznaèováno jako krátké spojení. Kdy to vypadá jako zlato, proè by to nemohlo být zlato, zvlá kdy nìjak zmìníme pomìr elementù tøeba v olovu? Snad nìjak tak se rodila nová vìda: teorie, praxe a pøání, které bylo otcem mylenky.
Helénistiètí uèenci zformovali alchymii do podoby, je s doplòky a obmìnami pøeèkala a do jejího konce, který se klade do druhé poloviny 18. století. V Egyptì, kde uèenci psali øecky, se patrnì zrodil i název oboru. Pøevaovalo sice oznaèení Umìní, ale obèas se objevoval termín chymeia nebo chemeia, zøejmì související s chyma, kovolitinou. Je to pravdìpodobné, nikoli jisté, návrhù pùvodu slova alchymie jsou desítky.
Dalím dìdictvím je spojení kovù s planetami, k nim se nesprávnì pøiøazovaly i Slunce a Mìsíc. Tato nebeská tìlesa byla zbotìna dávno v mezopotamských kulturách a bostva dostávala rùzné resorty: úrodu, poèasí a také kovy. V Egyptì, na køiovatce kultur, se v helénistické alchymii zformovaly dvojice planetakov: Sluncezlato, Mìsícstøíbro, Merkurrtu, Venuemìï, Marselezo, Jupitercín a Saturnolovo. Pøetrvalo to do konce alchymie.
Mìlo to dva dùsledky. Prvním byl vstup astrologie do alchymie, co nahrávalo pøedevím podvodníkùm. Kdy se transmutace kovù nedaøila, a to bylo vdy, dalo se to zdùvodnit nepøíznivým postavením planet. Druhý dùsledek byl závanìjí z uvedených dvojic se stalo dogma. Není víc planet, take nemùe být více kovù; nemìly by planetu. Alchymisté neobjevili ádný kov, tøebae se zinek objevil v Evropì koncem støedovìku. Bizmut se zase v renesanci pouíval k pokovování, antimon byl èasem pøipraven èistý. Ale ádný z kovù alchymisté neuznali jako kov. Nemìl planetu.
A koneènì si pøipomeòme jetì jedno dìdictví. V helénistické alchymii se objevil termín kámen filozofù, známìjí, by ménì správnì, jako kámen mudrcù. Záhadná substance, která pøidaná k obecnému kovu ho mìla údajnì promìnit ve støíbro èi ve zlato. Kámen filozofù se stal snem generací alchymistù, staré rukopisy a knihy uvádìjí nejeden návod, ale typické je, e nikdy není úplný.
Léèba rtutí
Po poèáteèním vzestupu alchymie, umonìném sliby, je znìly více ne pøitalivì, následovala pozvolná stagnace tohoto oboru. Zlato se neobjevovalo, pochybnosti se vkrádaly, mnohdy nastával útìk do mystiky. Právì v této fázi se nacházela helénistická alchymie, kdy celou obrovskou oblast od Indie po jiní Francii dobyli v 7. stol. n. l. Arabové. Pøebírali znalosti nových území a pøekládali do arabtiny vechno, i spisy alchymistù. Jak bylo bìné, neznámá slova prostì foneticky pøepisovali, jen pøidali arabský urèitý èlen al-. Take alchymie, ale také alkálie, algebra, alkohol.
Zásluhou arabských uèencù alchymie pøeila a dál se vyvíjela. Pøidali dalí teorii sloení hmoty a mnoho nových návodù. Ani jim se kámen filozofù nepøiblíil o jediný krùèek. A opìt nastával pokles, kdy se koneènì probudila Evropa.
Historie se opakovala neznajíce ekvivalent, protoe ádný nebyl, pøepsali neznámé slovo jako alchymie. Nová nauka vykroèila do Evropy slibnì, podle teorií mìl kámen filozofù transmutovat obecné kovy v drahé, øeèeno dobovým jazykem mìl ty neduivé a nemocné uzdravovat do nejdokonalejí podoby, zlata. No a kdy to jde s kovy, nelo by to lidmi? Kámen filozofù proto vstoupil i do medicíny, èasto jako elixír, co ostatnì pochází z arabského al-iksír. V køesanské Evropì vak byl ivot, jeho prùbìh a konec, v rukou Boích. Pokouet se zmìnit vyí úradek by bylo kacíøství, pozdìji by vedlo na ohnivou hranici. Proto sice najdeme ve spisech tvrzení, e kámen uzdravuje, ale s opatrným dovìtkem pokud to Bùh dovolí. O nesmrtelnosti nepadlo ani slovo.
Zrodila se vak iatrochemie, pouití pøedevím anorganických slouèenin v medicínì. S tímto smìrem je neodmyslitelnì spojen výcarský rodák Theophrastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus (1493/94−1541), pokládaný za zakladatele oboru. Nebyl jím, jen ho prosadil: u ve 13. století jeho pøedchùdce, frantikán, takové mylenky sepsal. Paracelsus svými opravdu drsnými léèebnými postupy (pouíval hojnì toxické slouèeniny antimonu a rtuti) vyvolal dramaticky spory. Podle veho vak nìkdy opravdu pomohl, moná dost èasto, protoe proslul jako lékaø. Navíc navrhl jetì jednu teorii hmoty, docela úspìnou, ale také mylnou. Jinak tomu nemohlo být.
Krátce k císaøovu pekaøi
Rudolfinská doba je jedním z nejvýznamnìjích vrcholù alchymie v Evropì; císaø, velmi vzdìlaný, mìl ve svém okolí pièkové uèence z celé Evropy. Jistì, pøidali se také podvodníci, tøeba dodnes záhadný Anglièan Edward Kelly (1555−?1597). Jediné, co víme jistì, je to, e jako alchymista to byl obyèejný podvodník.
Byla to také doba, kdy se v alchymických knihách objevují vynikající rytiny, symbolicky znázoròující teorie a alchymistické procesy. Èasto se pøijímají jako umìlecká díla, kdy u jejich odborný pøínos je skromný. V renesanci se v alchymii také prosazuje dalí smìr ezoterismus. Cílem laborování není zulechtìní kovù a výroba zlata, ale tím, e pracuje v laboratoriu, alchymista sám se duchovnì zdokonaluje. A to je dalí oblast alchymie, která pøeívá dodnes.
Za pozornost té stojí jazyk alchymie, který èasto bývá nesrozumitelný. Není divu, pøibývaly nové slouèeniny, jejich sloení pochopitelnì nikdo neznal, navíc mistøi Umìní nebyli sdílní. Nepøekvapuje to. Kdy nìkdo znal, pøesnìji domníval se, e zná, tajemství alchymie, rád se pochlubil, ale tak, aby ho nikdo nemohl napodobit. Nekritizujme vak jen alchymisty, protoe stejnì si poèínali i doboví øemeslníci, ale ti opravdu nìco umìli.
Interpretovat alchymické texty nebývá snadné. Co by mohla být aqua gehennae, voda pekelná? Kyselina dusièná, ale to byla také aqua fortis, voda silná. Nebo tøeba aqua ardens, voda hoølavá, koncentrovaný alkohol. Mìl synonyma, napøíklad aqua vitae, voda ivota, co dnes ije dál jako akvavit. Horí je to se zeleným lvem nebo bazilikem. Tam máme øadu moných vysvìtlení.
Jak jsme si naznaèili, alchymie je sloitý fenomén, proto cílem tohoto textu byla spíe snaha naèrtnout její mylenkový svìt. Je vak nutno se také vyjádøit k èasté otázce, zda z alchymie vznikla chemie. Nikoli, vznikající chemie se formovala právì tím, e vyvracela mylné pøedstavy alchymie. Souèasnì vak má alchymie obrovskou zásluhu v tom, e vypracovala k dokonalosti øadu laboratorních metod, a hlavnì pøipravila velké mnoství nových chemických slouèenin v marném hledání kamene filozofù. Mnoho návodù je kvalitních, dají se snadno zopakovat, take je chemie mohla pouít. A nejen chemie, kouzlo nechtìného má napøíklad objev èerného støelného prachu, který uèinili èíntí alchymisté hledajíce preparát nesmrtelnosti. Nazvali ho chuo jao, lék, který hoøí. K nesmrtelnosti nevedl, zmìnil vak bìh dìjin.
Právì shromaïováním tìchto bohatých znalostí pracovala alchymie proti sobì a postupnì sama prokázala nemonost transmutace. Chemie se také mohla inspirovat tím, jak se mistøi Umìní snaili proniknout do sloení hmoty. Nakonec, alchymie byla mnohostranná nauka, je dvì tisíciletí provozovala základní výzkum a svými objevy se nakonec sama postupnì pohøbila.
Autor pùsobí na Pøírodovìdecké fakultì UK, zabývá se biofyzikální chemií a dìjinami alchymie, o nich napsal øadu knih
LN, 2.10.2021
